Úspěšná česká herečka, moderátorka a hlavně máma. Adéla Gondíková se stala patronkou naší kampaně Společně pro rodinu a s upřímností sobě vlastní mluví o tom, co pro ni znamená rodina, proč jsou osobní setkávání důležitá už od dětství a jakou roli mohou sehrát mateřská, rodinná a komunitní centra v životě rodičů.
V rozhovoru vzpomíná na své dětství v Sokolově, na silné vzory ve své rodině i na momenty, kdy bylo důležité „si odskočit do práce“ a dobít baterky. „Sdílení je důležité. Ne jen na sociálních sítích, ale opravdu – tváří v tvář,“ říká. A právě proto věří, že místa, kde se mohou lidé scházet, mluvit spolu a navazovat vztahy, mají v dnešní době velký smysl.
Co pro vás znamená rodina?
Pro každého je rodina to zásadní. Formuje nás a všechno tu začíná. Dětství jsem strávila v Sokolově v západních Čechách. Když jsem pak přišla do Prahy a řekla, odkud jsem, často lidé ani nevěděli, kde to je. Někdo si myslel, že je to na severu, jiný si to spojoval jen s „pánví“ a ošklivým městem. Ale pro mě je to celoživotně nejkrásnější místo na planetě. Prožila jsem tam nádherné dětství.
Jaká tři slova se vám vybaví, když se řekne rodina?
Pokud si vzpomenu na své dětství, tak určitě máma, táta a brácha. Ale pro mou rodinu dnes jsou 3 slova málo. Teď už tam patří i manžel a dcera Nela.
Byl někdo v rodině vaší inspirací?
Maminka byla tichá, pracovitá, skromná, vždy se obětovala pro druhé. Prala, uklízela a starala se o nás. Tatínek byl vždycky ten komediální typ. Dělal celý život ochotnické divadlo, a já od každého z nich něco mám. A pak naše nejmilovanější babička, která se o nás také někdy starala, pro nás byla velkým vzorem. Ukazovala nám, co všechno dokáže žena vydržet.
Jak si představujete mateřské, rodinné nebo komunitní centrum?
Jako místo, kde se schází celá rodina, pokud možno. A pokud už není úplná, tak třeba jeden z rodičů s dětmi – a zároveň dalšími rodiči, dalšími rodinami. Je to místo, kde se navazují vztahy. Je to podle mě důležitě i pro děti. Dneska jsme zvyklí, že
mají všichni svoje zahrady, bazény, prolézačky… My jsme vyrůstali u paneláků, všichni jsme se tam scházeli. Probíhala tam přirozená socializace.
V čem bylo osobní setkávání v dětství důležité?
Bylo důležité už v dětství poznat i to, že každý není úplně hodný, že jsme různí a žeživot přináší i náročné situace. Je to vlastně důležité pro odolnost, která nás v tom životě čeká. Myslím si, že v centrech je dobré se zkrátka scházet, i když mám svoji prolézačku a svůj bazén, tak zkrátka jednou za čas do toho centra zajít mezi ostatní.
Proč jsou podle vás centra přínosná pro rodiny?
Třeba pro maminky, které se najednou ocitnou v několik let trvajícím kolotoči kolem mateřství. Ať už s jedním dítětem nebo více dětmi – často zůstávají doma samy. Tatínek vydělává, máma drží domácnost. A možná proto vznikají v rodině spory. A třeba i to manželství pak nevydrží. Je proto důležité, aby mámy nezůstávaly izolované. Aby měly prostor, kam mohou jít – sdílet, nadechnout se, potkat další lidi.
Jak jste to řešila vy?
Já si občas „odskočila do práce“. Šla jsem něco natočit a domů jsem se vrátila úplně nabitá. Některé ženy tu možnost nemají, některé ji ani nechtějí – ale i tak je fajn občas vyrazit ven, mezi lidi.
Máte na mysli i to, aby měly s kým své problémy sdílet?
Ano, sdílení je důležité, aby to nesdílely jen na sociálních sítích, ale aby to sdílely opravdu tváří v tvář, to si myslím, že je velký rozdíl. Právě v tom můžou centra pomoci.
Máte pocit, že dnes společně málo komunikujeme?
Myslím, že už to skoro neumíme. Nedávno jsem si všimla, že nadávám dítěti, že má pořád mobil… a pak jsem zjistila, že dělám to samé. Je to pro mě způsob, jak si „odpočinout“. Ale vlastně mě děsí, že spolu nedokážeme jen tak být. Dřív sem stála na zastávce a jenom tak „čuměla“. Kdežto dneska všichni koukáme do telefonu. Každý sám žijeme ve svých bublinách. A z toho se těžko hledá cesta ven.
Co byste vzkázala těm, kteří svou práci v centrech dělají srdcem?
Ať vydrží. Ať to pořád dělají srdcem. Myslím, že každá práce by se tak měla dělat. I ta, která je třeba hůř zaplacená. Možná právě tam do toho dáváme ještě víc ze sebe. A to je krásné. Ale srdce by v téhle práci rozhodně nikdy chybět nemělo.